David Zábranský

V čem spočívá Vaše osobní motivace angažovat se v česko-německých vztazích?

Jsem rovným dílem Čech a Evropan. Zrovna čtu Jacoba Burckhardta, švýcarského historika, který studoval u Leopolda von Ranke v Berlíně a jehož nejslavnější práce se týká renesanční kultury v Itálii. To všechno je i můj svět. Italská renesance přitom není žádná pradávná minulost a to, co tehdy pojilo „Čechy“ a „Němce“, bylo žití na kulturní periferii. Od té doby se v prostoru na sever od Alp mnohé změnilo. Německo je evropským centrem, Čechy dál evropským okrajem. Co je ale důležité, je uvědomění si onoho delšího horizontu, faktu, že evropské dějiny nezačínají rokem 1939 nebo 1945. Centra se neustále přesunují, je třeba dávat dobrý pozor, co se kde šustne. Evropské dějiny jsou z velké míry dějinami naslouchání, kopírování, inspirace. Když dochází energie jedněm, nastupují na jejich místo druzí. Jsme zde po staletí spolu – Italové, Švýcaři, Češi, Němci, Poláci, Maďaři… Vkládáme do Evropy svůj talent, vytváříme dějiny a zároveň čekáme, co nám přinesou. Neangažovat se v česko-německých vztazích prostě nejde. Jsme tady, stručnější odpověď neznám.

Jaký význam měl/má podle Vašeho názoru vznik Česko-německého fondu budoucnosti?

Zvláště v širší veřejnosti mohl posílit vědomí o zásadním zlepšení vztahů mezi Čechy a Němci. Je to pokus začít znovu a lépe. Ano, začít, protože když se člověk na naše společné dějiny podívá z větší výšky, nevidí žádná střídání lepších vztahů s horšími, ale pouze jeden silnější či slabší nesvár. Nyní máme mimo jiné i díky společnému členství v Evropské unii poprvé příležitost začít si rozumět, což samozřejmě vyžaduje pokoru na obou stranách.

Jaká je z Vašeho pohledu největší zásluha Česko-německého fondu budoucnosti?

Zdůraznění, že společná budoucnost vyžaduje ještě jednou společně projít naše potýkání se ve dvacátém století. Jsou to kvanta špíny, která bylo třeba znovu vzít postupně do rukou, aby to jednou mohlo být lepší. Tedy – tato ochota začít se v tom hrabat, ochota, která při střízlivém pohledu nebyla ničím jiným než nutností.

Co byste si přál/a z hlediska budoucnosti česko-německých vztahů?

Snad onu schopnost podívat se na věci v delším časovém horizontu – od antického Řecka přes italskou renesanci po Brexit. Pak uvidíme pomíjivost, která člověka může přivést k pokoře. Čechům bych přál, aby mluvili s větší sebejistotou a původností, Němcům pak více ochoty s upřímným zájmem poslouchat.