Jürgen Serke

Z čeho vychází Vaše osobní motivace angažovat se ve prospěch česko-německých vztahů?

V Praze jsem se stal tím, kým jsem dodnes: novinářem v roli toho, kdo uchovává v paměti literární odpor proti oběma totalitním režimům 20. století ve střední Evropě. Vše, co jsem o tom napsal, má svůj výchozí bod v Praze. Prvotním impulzem byl IV. sjezd Svazu československých spisovatelů v červenci 1967. Šlo o vzpouru spisovatelů této země proti zneužívání moci ze strany komunistického režimu. Tato vzpoura vyústila do pražského jara a vyvrcholila, když sovětské tanky zlikvidovaly to, co Češi nazývali „socialismus s lidskou tváří“. Postoj československých spisovatelů během dvaceti let útlaku pokládám za největší kapitolu literárního odporu v Evropě 20. století. Jako zpravodaj jsem se pak vrátil zpátky do Spolkové republiky Německo a do německých dějin. S myšlenkou na český odpor jsem popsal odpor německých spisovatelů během nacistického režimu v letech 1933 až 1945, psal jsem o spisovatelích, jejichž díla byla v roce 1933 veřejně spálena. Knihou Die verbrannten Dichter (1977) jsem do povědomí Spolkové republiky opět navrátil spisovatele, kteří byli nejprve umlčeni a poté zapomenuti. Poté jsem vyhledával české spisovatele, kteří byli komunistickým režimem donuceni se vystěhovat do exilu na Západ. Byl to například Ivan Blatný – raný případ pronásledování, Pavel Kohout a Milan Kundera, Josef Škvorecký a Arnošt Lustig a také Jiří Gruša. Kniha Die verbannten Dichter. Berichte und Bilder einer neuen Vertreibung vyšla v roce 1982. V knize Böhmische Dörfer. Wanderungen durch eine verlassene literarische Landschaft (1987) jsem popsal německojazyčnou literaturu Československa. Viděl jsem ten jedinečný středoevropský literární koberec a opět jsem uspořádal jeho vlákna, jež nejprve zpřetrhali nacisté a pak komunisté. Pro Roberta Musila, který vyrůstal na Moravě, představovala Praha „střed Evropy, kde se protínají osy světa“. Na tom se nic nezměnilo. Noc byla ve 20. století totalitarismů dlouhá. Evropský svět je nyní opět sjednocen. V Bruselu, Štrasburku a Lucemburku má tři hlavní města. Ústředním místem duchovní reprezentace Evropy samozřejmě byla i nadále zůstává Praha. A zaslouží si veškerou podporu.

Jaký význam podle Vašeho názoru mělo, popř. má založení Česko-německého fondu budoucnosti?

Za umožnění vzniku Česko-německého fondu budoucnosti vděčíme politikům obou zemí. A to s určitou formou jasnozřivosti, která si je vědoma ideologických minových polí politického smýšlení a jednání. Po převratu roku 1989 by bez Fondu budoucnosti ideologické boje o to, kdo má pravdu, překryly veškeré kulturní počiny. Dnes je tomu přesně naopak. A to je požehnání. Požehnání, které nemá žádné poražené, ale pouze vítěze.

V čem podle Vás spočívá největší zásluha Česko-německého fondu budoucnosti?

Když budu chucpe: ve finanční podpoře českého překladu mé knihy Böhmische Dörfer, který vyšel v roce 2001 v malém pražském nakladatelství Triáda. Tím se tato kniha dostala tam, kam patří především. „Německo-česko-židovská Svatá Trojice“ Franze Werfela tak i dále působí na přítomnost i budoucnost země, která integrovala německojazyčnou literaturu Československa do českých literárních dějin, do českých dějin.

Co byste si přál pro budoucnost česko-německých vztahů?

Přeji si, aby Česko-německý fond budoucnosti zůstal i po další desetiletí zachován společně se svými rozmanitými aktivitami – ve vypracovávání společných aspektů, v analýze rozdílností. Ve smyslu slov Franze Kafky: cizí doma a domácí v cizině.