Na fotbal! Krátká úvaha o tom, jak sport umí stavět mosty.

Tady nebo tam, před hranicí nebo za ní. Čechy a Němce v dnešní Evropě spojuje spousta témat. „Ve vzduchu” jsou staré otázky, nové výzvy a řešení. Blog Zuzany Lizcové přináší zajímavé momentky ze setkání a dění posledních týdnů.

15.5.2018

Středa podvečer, brzy bude šest. V předsálí kina Konvikt sedím s drobným, pichlavým pánem. Mezi námi mikrofon, kolem krouží uvaděčky a návštěvníci. Rozhovor nezačal dobře a je celkem jisté, že si s Jeanem Bouém nepadneme kolem krku ani později. Otázky i odpovědi zadrhávají, evidentně jsme každý na jiné vlně. Jeho tvář ožije teprve ve chvíli, kdy se zeptám, jak je na tom s fotbalem. Ochotně vypráví, jak si kope se synem a musí si dát bacha na pochroumaný meniskus. Jako by se nad stolem zničehožnic rozjasnilo.

Na fotbal se neptám náhodou. Jean Boué je režisér a do Prahy přijel představit svůj celovečerní dokument Refugee 11. Zachytil v něm příběh fotbalové jedenáctky složené výhradně z běženců, kteří v posledních letech přišli do Německa. Tým se dal dohromady krátce po velké uprchlické vlně let 2015 a 2016 a celou jednu sezónu hrál v místní nejnižší amatérské lize.

K naivní integrační idyle má Bouého snímek daleko. Zachycuje šedivou každodennost provizorních bytů pro uprchlíky a problémy se sháněním lepších prostor, nekonečné čekání na rozhodnutí o azylu, ubíjející nudu nečinnosti. Jediné, co do ní vnáší alespoň nějaký smysl a řád, je právě fotbal. „Ten tým ve filmu společně hraje a celý týden vždy čeká na víkend, kdy budou na hřišti také jednou moci vyhrát. Protože zbytek týdne jen prohrávají – nezažívají žádné úspěchy, nemají žádné sociální kontakty, jsou v izolaci, nikdo je nepotřebuje,“ vypráví Boué. A hned důrazně dodává, že v jeho filmu samozřejmě jde o mnohem víc, než jen o hru.

Hřiště Boué vnímá jako místo, kde si přistěhovalci z různých koutů světa (30 hráčů Refugee 11 pocházelo z celkem 18 zemí) mohli zvyknout na to, že se hraje fér a podle pevných pravidel. Jejich německý trenér po nich vyžadoval kázeň a dochvilnost. Klidně nechal na lavičce nechal sedět i nejlepší hráče, pokud se flákali. A díky fotbalu také všichni pochopili, že mohou být úspěšní jen tehdy, když budou hrát jako tým. Obě zkušenosti jsou podle Bouého k nezaplacení. Pro kopanou i běžný život.

Příklad Refugee 11 dobře ukazuje, že fotbal může dobře sloužit jako most mezi

různými lidmi a přispět k jejich vzájemnému pochopení. „Když se lidé hádají a není možné je uklidnit, pak mezi ně hoď míč a oni spolu začnou hrát. To je logika, která vždycky funguje,“ zdůrazňuje Boué. A nejen to, pokud máme otevřené oči, může nám pomoct také poznat svět kolem sebe. „Co vím o morálce a povinnostech člověka, za to vděčím kopané,“ říkal koneckonců i spisovatel a filozof Albert Camus.

V malém, česko-německém měřítku se o boření hranic prostřednictvím fotbalu už od roku 2002 zasazuje Česko-německá fotbalová škola, jíž dodnes prošlo na 15.000 dětí. Dříve nabízela hlavně ve Františkových lázních a Hofu pravidelné tréninky spojené s výukou němčiny a češtiny. Dnes se soustředí především na pořádání turnajů a víkendových a prázdninových táborů po celém Česku a Německu. Nadále podle osvědčeného modelu nabízí i jazykové kurzy.

„Základní myšlence jsme zůstali věrní,“ říká manažer Česko-německé fotbalové školy Gerald Prell. „Fotbal může být ideálním místem setkávání – mezi národy, kulturami, mladými a starými, chlapci a dívkami, velkými a malými kluby. Sport všechny hravě propojuje,“ dodává s tím, že doba, kdy obě země dělila železná opona, ještě není tak dávno pryč. „Mír a sjednocená Evropa nejsou samozřejmostí,“ myslí si Prell. „Pokud k tomu můžeme s fotbalem trochu přispět, je to fajn.“

Hlavní motivací pro děti i jejich rodiče, aby se zapojili do aktivit školy, je podle něj prostá radost z pohybu, ale i možnost změřit síly s ostatními a poznat cizí země. „Přes sport můžeme ale ukázat ještě mnohem víc: řeč a kulturu, historii, každodenní život sousedů. Mnoha dětem přinesl čas s Česko-německou fotbalovou školou hezké chvíle, které nikdy nezapomenou,“ říká Prell. Dobře přitom ví, že ne všechno je růžové: „Ve fotbale jsou dobré a špatné momenty. Vítězství a prohry.“

Jedno i druhé může být cenné. V kopané i životě.


Zuzana Lizcová je novinářka a analytička. Sbírá zajímavé příběhy, píše a přednáší o mezinárodní politice. Blízko má zejména k Německu a Rakousku. Baví ji nové projekty a lidé, kteří mají ostatním co říct.