Do sporu! Malá obhajoba toho, proč se máme bavit (hlavně) o politice.

Tady nebo tam, před hranicí nebo za ní. Čechy a Němce v dnešní Evropě spojuje spousta témat. „Ve vzduchu” jsou staré otázky, nové výzvy a řešení. Blog Zuzany Lizcové přináší zajímavé momentky ze setkání a dění posledních týdnů.

14.5.2018

Úterý, jedenáct večer. V malém, zbrusu novém podniku platím svoje dvě zasloužená piva. Dlouhý den. Do zavíracího ticha najednou třeskne poznámka, která všechny probere. „Víte vlastně, že se ve slušným baru o politice nemluví?“ prohlásí chlapík, kterému jsme právě všichni dali dýško. Prosím? No, to je ale novinka!

„Za to by vás mohli vyhodit, víte? Už jsem to zažil,“ dodává rázně nenápadný týpek, který si až dosud krátil čas koukáním do mobilu. Podle přízvuku není těžké odhadnout, že není Čech. Asi si k nám ten názor přivezl. „Ne, ne,“ rázně kroutí hlavou: „To bylo tady!“ zdůrazňuje. Vlastně se ani nedivím. Nechuť diskutovat totiž tak trochu postihla nás všechny.

Migrace, feminismus, dědictví komunismu, kontroverzní politici. Dalo by se volně pokračovat dál. Seznam témat, která jsou tabu, utěšeně narůstá. Už nespočítám, kolikrát mi za poslední roky někdo řekl: „S ním se o tom nedá mluvit.“ nebo „O tom se radši nebavíme.“ Proč ztratit kamarády, hádat se s příbuznými? Šup s tím rychle pod koberec. Na fotbal nebo počasí můžeme nadávat všichni pěkně v klidu a pospolu. To je ale letos tuhá zima, co?

Vymetáním potíží z našeho soukromí to ale nekončí. Kverulanty mažeme z Facebooku, do veřejných debat raději nezveme nikoho, kdo by mohl mít jiný názor. Diskuze pod články nečteme, nebo rovnou rušíme. Před volbami zakázal veřejnoprávní rozhlas komentátorům mluvit o politice. Po volbách se politici snaží umlčet novináře. Za chvilku tu budeme mít nejen pohodu a teploučko, ale taky ticho. Konečně ticho.

Komu to bude vyhovovat? Zejména těm, kdo mají moc a patent na rozum. Psst, vládneme! Diskuze a spory nás jen brzdí. My přece víme, jak na to, tak proč se ještě vůbec o něčem bavit? Jednoduše proto, že jeden lid je iluze. Společnost je mnohem více součtem různých, často protichůdných zájmů. A jak je lépe poznat, než v diskuzi? Jak jinak poopravit názory, vybrousit argumenty a ideálně i najít cestu, která bude více méně vyhovovat všem, nebo alespoň většině?

Stejně důležité, jako debaty vést, je vést je správně. Už francouzský spisovatel Romain Rolland říkal, že „Není možná diskuse s tím, kdo se snaží nikoli pravdu hledat, ale dokázat, že už ji našel.“ Sektářství všeho druhu, ani nadávky do bolševiků, buranů a pražských kavárenských povalečů nám v ničem nepomůžou. To, co potřebujeme, je kultura sporu. Otevřenost a slušnost. Zvídavost a ochotu naslouchat i těm, s nimiž nesouhlasíme. Toleranci vůči ostatním, ale i jasné postoje.

Němčina má pro to vše hezký, lakonický výraz Streitkultur. Pokud si tuto kulturu vypěstujeme, můžeme cedule „Politické rozhovory zakázány“ z našich hospod a výčepů v klidu sundat. A bavit se i o nelehkých tématech. I v česko-německých vztazích se jich nabízí stále dost. Dají se najít v minulosti, ale i v přítomnosti. Často se například neshodneme na tom, jak má vypadat otevřená společnost nebo budoucí Evropa. To je v pořádku. Jen si sundejme nálepky „Západ“ a „Východ“ a zkusme toho na druhé straně hranice lépe poznat a pochopit. Třeba i v pěkně ostré diskuzi.

Ale jak k tomu přijdou chudáci barmani, kteří to budou muset poslouchat? Historik Jiří Rak, přední znalec vývoje české povahy v posledních dvou stoletích, k tomu nabízí jednoduchou odpověď. Skutečnou autoritu hospodské živnosti pro něj představuje hostinský Palivec ze Švejka. Jeho moudro zní: „Host jako host, třebas Turek. Pro nás živnostníky neplatí žádná politika. Zaplať si pivo a seď v hospodě a žvaň si, co chceš.” Dnešním barmanům by prospělo, kdyby si občas nějakého toho klasika přečetli.


Zuzana Lizcová je novinářka a analytička. Sbírá zajímavé příběhy, píše a přednáší o mezinárodní politice. Blízko má zejména k Německu a Rakousku. Baví ji nové projekty a lidé, kteří mají ostatním co říct.